Mám v péči dítě, jehož rodiče jsou osoby se sluchovým postižením
Na úvod konverzace je vždy vhodné zjistit, jaký komunikační systém daný jedinec preferuje. Každý jedinec se sluchovým postižením, potažmo uživatel kompenzačních pomůcek (sluchadla, kochleární implantáty) může využívat jinou formu komunikace. Někomu vyhovuje verbální komunikace s možností odezírání, jiný preferuje psanou formu komunikace, případně využívá tlumočnických služeb.
Před zahájením rozhovoru s osobou se sluchovým postižením jakéhokoli stupně je nutné navázání očního kontaktu. Nikdy nemluvíme na jedince za jeho zády, nebo dříve, než jej na konverzaci upozorníme. Upozorňujeme poklepáním na rameno, lehkým dotykem na horní části paže nebo předloktí. Vyvarujeme se dotyků na přední části těla, nohou nebo zádech. Tyto dotyky mohou způsobit hněv, polekání, nevhodné chování. Zrakový kontakt udržujeme po celou dobu konverzace.
Jedinci se SP umožníme odezírání. Při odezírání sdělíme téma rozhovoru předem (např. napíšeme na papír, případně využijeme prstovou abecedu) a pokusíme se zajistit co možná nejvhodnější podmínky pro odezírání – vhodné osvětlení, nepřerušovaný zrakový kontakt, nezakrýváme si ústa, nehýbeme hlavou.
Na osobu se SP při rozhovoru nekřičíme, zbytečně výrazně neartikulujeme. Při konverzaci je vhodné zajistit dobré poslechové podmínky, snížit okolní hluk – například vypnout rádio, zavřít okno, …
V případě, že osoba se sluchovým postižením má k dispozici tlumočníka, vždy jej využíváme. V tomto případě ale vždy mluvíme na osobu, se kterou rozhovor vedeme, nikoli na tlumočníka.
Z rozhovoru nikdy bez upozornění neodcházíme a na konci je vhodné všechny důležité informace shrnout a ideálně je předat i v tištěné podobě. Je také vhodné se ujisti, že nám daný jedinec správně porozuměl. Je dobré pokládat otázky, na které je nutné odpovědět informací, která byla v průběhu rozhovoru předána.
